Otrokem 32 let

Život je nekonečný sled nepředpokládatelných událostí a někdy se může dobře naplánovaná akce zvrtnout během jediného okamžiku. Přesně to si uvědomí hrdina knihy Otrokem 32 let ve chvíli, kdy se ocitne v zajetí sadistické, dominantní ženy. Ta si z něj udělá dokonalého otroka a seznámí ho i se svou neméně sadistickou rodinkou. Životní osudy našeho hrdiny se tak určitě nebudou odvíjet směrem, který on sám plánoval.

Pás cudnosti, odpírání orgasmu, otrocký výcvik, lízání, bití, tvrdé zacházení, mučení elektřinou... Toho všeho si otrok užije více než by si přál.

• Autor: Burny from Heaven
• Počet stran: 40
• Formáty: PDF, ePub

Stáhnout tuto eknihu Stáhnout více eknih

Otrokem 32 let - ukázka z eknihy

Je mi 50. Jsem otrokem své paní už 32 let. V osmnácti jsem úspěšně složil maturitní zkoušku. Rozhodl jsem se to patřičně oslavit a vyrazil jsem na diskotéku. Seznámil jsem se tam s nádhernou, tehdy třicetiletou brunetou. Dnes jí je 63 let a já jí musím denně, tak jako celou dobu mého otroctví, lízat přirození i zadeček. Sloužit jí jakkoli si zamane, a dělat vše, co mi přikáže.

Netuším, v jaké jsem zemi ani ve kterém městě. Můj příběh ale začal jinde a jindy.

Narodil jsem se v relativně chudé silně věřící a duchovně založené rodině. Otec byl protestantský pastor a s matkou se seznámili v kostele. Už od malička jsem chodil s rodiči do kostela a víra mě neopustila ani v pubertě. Když jsem dokončil základní školu, bylo logickou volbou pokračovat na teologickém gymnáziu. Otec pro mně byl velkým vzorem, a tak jsem se chtěl stát pastorem stejně jako on. Gymnázium jsem dokončil téměř se samými jedničkami a byl jsem na sebe právem hrdý. Proto jsem se také rozhodl, že svou radost přetavím v dobrodružství a vyrazím do jámy lvové. Prostě jsem chtěl zažít to, o čem mluvila řada mých přátel. Diskotéku ani bar jsem nikdy zvnitřku neviděl a byla to pro mě velká neznámá. Den po maturitě jsem si tedy vzal své nejlepší šaty, naleštil kožené lakované polobotky a vyrazil vstříc novým zážitkům. Rozhodl jsem se jít na nejznámější diskotéku v našem městě, která nesla poetický název Music Hell. Ano, zní to strašně, ale právě proto, že mým životním krédem bylo s peklem a jeho zplozenci bojovat, byla to jasná volba. Bral jsem to téměř jako misii. Když jsem dorazil na místo, měl jsem trochu strach a pod tíhou pohledů všech přítomných jsem si připadal značně nepatřičně. Zvědavé a možná trochu udivené pohledy ale nejspíše vyvolávalo mé oblečení a hlavně to, že řada lidí, co tam byli, mě znala a věděla, že to není místo, kam bych právě já chtěl jít. O to to pro mně bylo zajímavější. Rozhodl jsem se nedat na sobě nejistotu znát a vyrazil k barovému pultu. Má objednávka zázvorové limonády barmana nejprve trochu zaskočila. Ještě jednou se na mě podíval a s otázkou, zda bych si raději neměl dát panáka na kuráž, se otočil a nalil mi požadované pití. Vtom se ke mně přitočila nádherná o něco starší žena a zeptala se mě, jestli bych si nechtěl zatančit. Protože i to jsem měl v plánu, s díky jsem přijal a vydal se s ní do víru tančících a různě se zmítajících těl. Bylo to skutečně zajímavé a dokonce mě to i bavilo. Když jsme tančili asi tak deset minut, řekla moje společnice, že by se ráda napila, ale že musíme naše seznámení zapít něčím kvalitnějším, než je zázvorová limonáda. Pití tedy objednala sama. Slíbila, že mi to bude určitě chutnat. Ťukli jsme skleničkami a mé hrdlo prolila pálivá tekutina, kterou jsem do té doby neznal. Byla čirá a páchla lihem. Krátce nato Kateřina, jak se má průvodkyně peklem jmenovala, objednala další pití. To už se mi mírně motal jazyk a já se snažil Kateřině sdělit jak jsem rád, že se o mě tak hezky stará a že se mi moc líbí.

Probudil jsem se a zíral do tmy. Nemohl jsem se ani hnout. Chtěl jsem promluvit, ale zjistil jsem, že mám v ústech nějaký předmět a že nemůžu ústy ani hnout. Připadal jsem si jako v nějakém pytli. Najednou jsem si uvědomil, že se pohybuji. Ano, zcela určitě jsem byl v autě. Slyšel jsem monotónní zvuk svištění kol po silnici a jakoby z dálky pronikala k mým uším hudba občas přerušovaná mluvením. Rádio. Tedy přesněji řečeno autorádio. Slyšel jsem ho, ale opravdu velmi špatně. Jakoby mezi mnou a zdrojem zvuku byla nějaká stěna. Dostal jsem strach a začal sebou házet. Moje nohy narazily na něco pevného. tak jsem do toho začal kopat a i přes ucpaná ústa se pokoušel křičet a volat o pomoc. V tom to zadrncalo a auto, které mě vezlo, zastavilo. Slyšel jsem bouchnutí dveří a pak zvuk jakoby se otevíraly dveře od kufru. Chvíli se nic dalšího nedělo. Najednou mi někdo škubnul hlavou a já prozřel. Dívala se na mě Kateřina. “Tak šípková Růženka se už probudila,” zaznělo z jejích úst. Byl jsem absolutně ohromený. Vypadala nádherně.

Myslel jsem si nejprve, že mě přišla zachránit, ale ona mi jen s velmi výhružným gestem naznačila, že mám být naprosto zticha a znovu mi natáhla tu věc, co mě před tím oslepovala, přes hlavu. Krátce nato se moje nohy ohnuly dozadu a celé moje tělo se napnulo jako luk. Na té kukle, co jsem měl na hlavě, bylo ocelové oko, kterým protáhla provaz a ten spojila s mýma spoutanýma nohama a utáhla. Byl jsem od té chvíle neschopen jakéhokoli pohybu a nemohl dělat už naprosto nic. Při pohledu zvenku jsem musel vypadat jako nějaký velký balík prádla.

Znovu bouchly dveře kufru a po chvíli také dveře auta, které se následně znovu rozjelo. Asi sjelo ze silnice, protože to začalo drncat a já v kufru nadskakoval a mlátil sebou jako žába v mixéru. Dvakrát jsem si dal ránu do hlavy až se mi před očima udělaly hvězdičky. Měl jsem pocit, že pokud po podobné cestě pojedeme ještě dlouho, zbyde ze mně jen mleté maso. Bylo to jako bychom jeli po nějakém tankodromu. Když pohyb konečně ustal a auto zastavilo, děkoval jsem bohu, že jsem to přežil. V omlácené hlavě mi hučelo jako v úlu a bolelo mě doslova celé tělo. Slyšel jsem tlumené bouchnutí, jak se otevřely a krátce na to zase zavřely dveře vozu. Asi jsme byli na místě. Otázka byla na jakém. V kufru auta, v tom balíku, ve kterém jsem byl, mi bylo příšerné horko. Nic se nedělo a já začínal mít čím dál větší strach. Uběhla skoro půlhodina, než se ozvalo další bouchnutí dveří. Auto, v jehož kufru jsem si užíval nedobrovolnou dovolenou, se opět rozjelo. To už jsem si myslel, že se zblázním. Další natřásací cestu bych už vážně nedal. Naštěstí kola vozu skočila už jen dvakrát a pak jsme zase najeli na hladkou cestu. Po ní jsme ale jeli jen pár metrů a vůz se znovu zastavil. Pak ustal i hluk motoru. Bouchly dveře a chvíli po tom se otevřely i dveře kufru. “Tak chlapče, jsme na místě” ozvalo se nade mnou. Čekal jsem, že mě rozváže a budu moci vystoupit z toho prokletého kufru, ale to jsem se šeredně mýlil. Namísto toho zahučel další motor, tentokrát ale naprosto jiný než ten co mě sem dovezl. Znělo to tak trochu jako dvoutakt nebo malý diesel. Hlučel někde vlevo a pomalu se blížil. Najednou jsem ucítil, jak mi něco tahá za hlavu a nohy. Bylo to ono lano, kterým byl moje nohy k hlavě přivázané. Mírně se napnulo a pak znovu povolilo. Cvaklo železo o železo a motor toho stroje, co stál těsně u auta, zařval. Celý ten pytel, ve kterém jsem byl svázaný a bezmocně uvězněný, se začal zvedat. Bohužel tahem za lano vedoucí od mých nohou k hlavě. Celý jsem se prohnul jako luk a začal stoupat z kufru auta směrem vzhůru. “Ona mě zvedá jeřábem nebo ještěrkou,“ prolétlo mi hlavou. Pohyb nahoru se zastavil a já se začal pohybovat horizontálně. Houpal jsem se jako náklad pytlů s cementem na jeřábu a společně se zvukem motoru si to šinul kamsi pryč. Podle zvuku, který zintenzivněl a zesílil, jsem usoudil, že jsme vjeli do nějakého krytého prostoru. Pak jsem začal klesat a pak znovu pohyb horizontální. Znovu klesání a... buch... moje tělo žuchlo na zem. Trochu to bolelo, ale hlavně, že už jsem dole. Z toho zavěšení a houpání jsem měl vyloženě hrůzu. Motor si teď bublal jen na volnoběh a mé napnutí povolilo s tím, jak jsem se ocitl na pevné zemi. Opět cvaklo železo. Ten zvuk vydávala karabina prostřednictvím které jsem byl v pytli zavěšen a vezen. Uvolnily se mi nohy a najednou mi Kateřina stáhla i kuklu, kterou jsem měl na hlavě. Že to byla ona, jsem zjistil proto, že stála přímo přede mnou. Za ní byl ten stroj, co mě sem dostal. Nespletl jsem se, byla to ještěrka, tedy vysokozdvižný vozík.

Kateřina mě rozvázla a sundala ze mně pytel i všechna pouta, kterých, jak jsem v tu chvíli zjistil, jsem na sobě měl asi desatero. To bylo docela symbolické číslo. Právě teď jsem si ho opakoval, hlavně ten bod, ve kterém se říká nezabiješ. Byl jsem totiž na Kateřinu tak naštvaný, až jsem se bál, že bych ji mohl i zabít, když mě rozváže. K tomu jsem ale nedostal příležitost. Byla na něco podobného připravená a hned jak mě rozvázala, uštědřila mi příšernou ránu z paralyzéru, který mě zkroutil jako paragraf. V té chvíli mi došlo, že jsem nahý. Tedy kromě jediného. Mého penisu. Ten vězel v něčem, co jsem do té doby nikdy neviděl. Bylo to z pevného lesklého plastu a obepínalo to mé přirození tak dokonale, že jsem si připadal, jako by mi ho vcucnul vysavač. Skrze zamlžený pohled po ráně z paralyzéru jsem viděl Kateřinu, jak odchází. Pak už jen klaply dveře klece, do které mě umístila tou svou ještěrkou. Na tu vzápětí naskočila a odkodrcala pryč. Osaměl jsem a měl možnost se trochu rozhlédnout. Byl jsem v nějaké stodole nebo chlévě. Všude visely biče, důtky a podobné bicí a mučící nástroje a pak řada věcí, které jsem do té doby nikdy neviděl a tudíž neznal. Prostor byl natřený na bílo a nebylo tu ani jediné okno. Vedly sem jen jediné dveře. Masivní ocelové a v tuhle chvíli otevřené. Já se svou klecí jsem byl v jednom z rohů. Ve vzdálenější části místnosti. Ke dveřím to bylo dobrých deset metrů. Trochu jsem se natočil, abych se mohl podívat detailněji. Uprostřed místnosti byla kachličková podlaha. Jako by tam byla sprcha. Místo ní ovšem na té kachličkované podlaze teď stálo gynekologické vyšetřovací křeslo. Vedle něj byl kovový pojízdný stolek a na něm spousta různých věcí. Jediné, co jsem dokázal poznat, byly nějaké kleště a gynekologické spekulum. Pomalu mi začínalo docházet, že to co se děje, asi nebude legrace. Přesněji, že já se při tom bavit skutečně nebudu.

Za pár minut od chvíle, kdy Kateřina odjela s ještěrkou, která mě dovezla do mé klece (ještě tu nejsem ani čtvrt hodiny a už říkám má klec - nicméně brzy jsem měl pochopit, že označení má je skutečně více než přesné), se znovu objevila má věznitelka v těch velkých železných vratech. Ty teď za sebou zabouchla a přišla přímo k mé kleci. „Tak aby bylo jasno, prdelko,“ prohlásila Kateřina směrem ke mně a pokračovala: „Na té diskotéce jsem ti dala do pití uspávací sérum, které zafungovalo skvěle.“ Hlavou se mi honily myšlenky na tu diskotéku. Jediné, co jsem si byl schopen vybavit, byl všemožně se motající a houpající prostor diskotéky a její obličej, který se mě ptal jestli je mi dobře. Kateřina mi nicméně nedala příliš mnoho prostoru k přemítání o tom, jak jsem se sem dostal, a jala se mě seznámit s tím, co mě čeká a nemine. „Jsi teď můj otrok, jsi na mém panství, které je od tvého města skutečně hodně daleko.“ To mě napadlo už předtím, ale vzhledem k tomu, jak pronesla ono slovo daleko, asi to bude skutečně HODNĚ daleko. „Chytila jsem si tě, abych si z tebe vycvičila sexuální hračku, po které toužím už roky.“ Pokračovala Kateřina „Jak vidíš, docela slušně jsem se na tvůj příchod připravila. Mám tu vše, co bude k tvému výcviku třeba.“ Znovu jsem se rozhlédl po místnosti, ve které jsem se nacházel, a musel jsem uznat, že asi nelže. „Nejprve ale bude nutné udělat pár úprav na tvém těle.“ Tohle její oznámení mě trochu vyděsilo a trochu jsem se roztřásl. Kateřina si toho samozřejmě všimla „Třást se teď nemusíš, k tomu budeš mít dostatek důvodů, až začneme.“ Prozradila mi s ďábelským úšklebkem a já vytušil, že zábava to pro mně asi nebude. „Teď se prospi. Začneme zítra.“

A když už byla na odchodu, ještě se otočila: „A zbytečně se nepokoušej dostat ven, jednak nemáš šanci a jednak jsi uprostřed hlubokých lesů, sto mil na každou stranu je jen pustina, takže i kdyby ses dostal ven, čeká tě jedině smrt.“ Suše jsem polkl a díval se, jak se ty těžké ocelové dveře zavírají a jak v nich cvaká zamykací mechanismus.

Ležel jsem na podlaze své klece a přemítal o své situaci. „Jsem zavřený v ocelové kleci, kdesi v lesích, uvnitř stavby, která nemá jediné okno, je plná mučících bicích nástrojů a já mám spoutané ruce a na přirození nějakou plastovou trubku.“ Moje situace se zdála být bezvýchodná. Rozbrečel jsem se. Pak jsem usnul.

Probudil jsem se nevím za jak dlouho. Nebyla mi zima, ale měl jsem silné nutkání močit. Nejprve jsem zkoušel volat. Pak jsem už řval a pak jsem to nevydržel a prostě se pomočil. Ukázalo se, že i na to je moje klec připravená. Měla dvojité dno a moč, která ze mě vyšla, protekla okamžitě o patro níže a tam ji spláchl proud vody, který jsem sice nemohl v té tmě vidět, ale jasně jsem ho slyšel. Bylo více než jasné, že tohle nebyla žádná náhoda. Na to, co jsem tu já teď prožíval, se tahle ďábelská ženská připravovala dlouho a pečlivě. Měla to promyšlené a technicky zvládnuté do posledního detailu. „Bože, co mám dělat?“ Ptal jsem se bezcílně tmy a přemýšlel o tom, co se mnou bude. Pak jsem opět usnul.

Probudila mne šílená bolest. Mé tělo se zkroutilo jako dobře napnutý luk a já měl pocit, že se mi zpřetrhají snad všechny svaly. I ty, o kterých jsem do té chvíle netušil, že je vůbec mám. Byla to rána z paralyzéru, kterou mi uštědřila moje trýznitelka. V tom stavu, v jakém jsem se nacházel, jsem neměl šanci na jakoukoli obranu, čehož ta zmije využila a vytáhla mne z klece. Hodila mne (nechápu jak se jí to podařilo, zase až takové pírko nejsem) na gynekologické křeslo a začala mne připoutávat. Nohy, ruce, hlava, hrudník, měl jsem pouta snad úplně všude. Když skončila a dotáhla poslední popruh, začala mě opouštět ona bolestivá křeč z rány paralyzérem a do mého těla se vracel cit. Bylo to ovšem zcela zbytečné, i kdybych měl všechnu sílu světa, nemohl jsem se ani hnout. Připoutání bylo tak dokonalé, že jsem měl dojem, že ani prsty na rukou a nohou se nedá hýbat.

„Tak hochu, začneme.“ Pronesla má věznitelka s úsměvem, který nevěstil vůbec nic dobrého, ale to jsem ostatně ani nečekal. Ke křeslu, ve kterém jsem byl upoután, si přitáhla bílou lékařskou židličku bez opěradla a železný pochromovaný stolek. Ze své pozice jsem nebyl s to zjistit, co na něm je, ale už zvuk jeho jízdy po nerovné podlaze stodoly a následné přeskočení okraje kachličkové podlahy, na které bylo křeslo, dával jasně najevo, že je plný ocelových nástrojů, které jistě nejsou uzpůsobeny k tomu aby přinášely rozkoš. „Uděláme pár dírek do chlapečka,“ pronesla Kateřina, jako by mi četla myšlenky. V její ruce se ovšem neobjevilo nic co by mohlo nějaké díry dělat. Držela klíč. Docela malý klíček. Když se s ním přiblížila k mému rozkroku trhl jsem sebou. Pravda žádné velké škubnutí to nebylo, protože to má pouta prostě neumožňovala, ale znatelné i pro tu ďábelskou ženskou bylo dostatečně. „Ale ale, snad bychom se nebáli,“ uštěpačně zahlaholila a jala se věnovat svým věcem.

Vzala do ruky mé uvězněné mužství a v té chvíli mi došlo, k čemu onen klíč je. K té trubce, co jsem měl na svém penisu. Můj odhad se vzápětí ukázal jako správný, protože cvakl zámek a můj penis byl vyproštěn z plastového sevření. K mému velkému údivu se začal stavět. „No copak to tu máme?“ Opět se smála Kateřina. Já byl údivem zkoprnělý. Nechápal jsem, co se to děje. Ta situace mne vzrušovala a já se propadal hanbou a studem. „Jen se nestyď, otrůčku,“ řekla Kateřina a párkrát mi penis promnula v ruce. „Mám docela radost, že jsi vzrušený. O to bude všechno jednodušší.“ Dodala a já jsem neměl tušení, co tím myslí. Nikdy před tím se mi nic podobného nestalo a nikdy mě nenapadlo, že mě podobná situace bude zajímat nebo dokonce vzrušovat. Kateřina ještě chvíli laskala můj penis, který se stavěl čím dál víc, až jsem začínal mít dojem, že mi za chvíli musí nutně prasknout. Najednou jsem ucítil v rozkroku strašnou bolest. Ta potvora zmáčkla moje koule v pěsti a to tak silně, že mi z očí vyhrkly slzy. „Tak DOST!“ Její výkřik doslova prosekl vzduch ve stodole. „Nejsi tu proto, aby sis to užíval! Jsi můj otrok a tvůj život je od chvíle, co jsem si tě chytila, určen k tomu, abych si užívala já.“ Realita toho sdělení na mně dopadla jako kámen shůry. Teprve teď mi došlo, o co tu jde. Ona mě skutečně chce mít jako svého otroka. Chce ho ze mně udělat. A vzhledem k situaci, ve které jsem se nacházel, se jí to musí stoprocentně podařit. Moje myšlenky neměly šanci na formování příliš dlouho. Jakoby v mlze jsem sledoval, jak si Kateřina navléká lékařské rukavice a bere do ruky peán s gázou. Tu namočila v podivně vypadající světle zelené tekutině a potřela mi tím žalud penisu. Veškeré vzrušení bylo v tu ránu pryč a já se snažil ze všech svých sil vyprostit ze sevření pout, která mě držela na gynekologickém křesle. Žalud mě pálil tak strašně, že jsem nebyl schopen vnímat absolutně nic jiného. „Pálí?“ Slyšel jsem téměř neznatelně otázku, na kterou nebyla očekávána má odpověď. Hučelo mi v hlavě jako v úlu a o existenci svého penisu jsem začínal pochybovat. Tohle mi ho nutně musí upálit. Prostě mi upadne a bude ze mě eunuch. „Jen počkej, jaká legrace to bude, až udělám vpich.“ Dodala Kateřina, ale spíš sama k sobě než ke mně. „Namazala jsem ti ho roztokem, který vyrábí tibetští mniši. Pálí jako čert, ale vyléčí jakékoli zranění během několika hodin.“ Ta informace by mě za jiných okolností jistě uchvátila, ale teď jsem pro samou bolest nebyl schopen její váhu patřičně ocenit. Mé utrpení se ale mělo ještě prohloubit. V ruce Kateřiny se objevila jehla veliká jako býčí roh. Alespoň tak mi v té chvíli připadala. Kateřina na nic nečekala a můj žalud jí proklála skrz na skrz. Řval jsem jako šílený. „Klidně si ječ,“ zamumlala Kateřina. „Stejně tě nikdo neuslyší a mně to vzrušuje.“ Mrkla na mě. Její oči se leskly jako oči tygra těsně předtím, než skočí na svou kořist. Byla u vytržení. Ovšem já také. Každý z nás ale z úplně jiného důvodu. Když jehla prošla celým mým žaludem, nasadila Kateřina na její druhý konec nějaký stříbřitý kroužek. Ten pak protáhla skrze díru, ano byla to skutečně DÍRA, kterou mi udělala ona brutální jehla v mém nebohém mužství. Pak vzala do ruky zvláštní kleště, onen kroužek jimi trochu roztáhla a mezi jeho neuzavřené konce s námahou vtlačila stejně stříbřitou kuličku. Pak mi penis znovu potřela onou tekutinou a já se poroučel do říše snů. Bolest mě milosrdně osvobodila. Mozek už prostě ten nápor nezvládl a já omdlel. Bohužel ne na dlouho. Kateřina byla na podobnou alternativu připravená a měla na tom chromovaném stolku kromě všech ostazních věcí i lahvičku s čpavkem.

Stáhnout tuto eknihu Stáhnout více eknih