Vzrušující cukr a přísný bič

Hledání toho pravého partnera, který bude vyhovovat našim požadavkům a navíc i my budeme ladit s těmi jeho, nikdy nebylo, není a nikdy nebude lehké. Pokud ovšem nejsme ochotni vzít osud čistě do svých rukou a celý problém obejít prostě tak, že si partnera vyrobíme. Vytesáme si jej k obrazu svému a i jemu vštípíme, že nás chce takové, jací jsme. Že to zní jako šílená utopie? Možná, ale v další knize Davida E. Tauringa pochopíte, že i to je možné, pokud to vezmeme za ten správný konec a udržíme linii daného scénáře.

• Autor: David E. Tauring
• Počet stran: 50
• Formáty: PDF, ePub

Vzrušující cukr a přísný bič - ukázka z eknihy

Kdyby jen nebohá stvoření tušila, že jejich věznitelé slyšeli úplně všechno a mohli se patřičně připravit. Takže dvě hodiny na to se před každou z nich objevila na monitoru zpráva:

O CO PROSÍŠ?
PROSÍM O VÝPRASK DŮTKAMI
PROSÍM O VÝPRASK BIČEM

Gaby se rozplakala.

„Holkýýý, tohle je strašný.“
„Bacha, ten odpočet beží.“
„Co budeme dělat? Sotva jsem se zahojila.“
„Čím jsme to dostaly po klystýru? Bičem, nebo důtkama?“
„Já myslím, že důtkama. Ty mají víc pramenů a já jich cítila víc.“
„A není teda bič lepší, když je jen jeden?“
„Zase víc švihá.“
„Holky, už jen dvě minuty.“
„Není jedno, co si vybereme? Krutý to bude tak jako tak.“
„Beru důtky,“ řekla Saskia a bez čekání ťukla to levé páčky. Strhla tím lavinu ťukání i všech ostatní. Dobře tušily, že bič by je mohl ještě více poranit.

„Víte, co je blbý?“ nadhodila Jane a rovnou si odpověděla. „Že nemůžeme zkusit vyjednat naše propuštění.“
„Proč ne?“
„Jak se jim chceš nabízet výměnou za propuštění, když se nás chystají zase tak strašně seřezat?“ skoro se utrhla Jane. „Maximálně můžeme škemrat o to, ať si nás vezmou výměnou za to, že nás neseřežou.“

„A i tak si myslím, že jim to bude jedno. Můžou si s námi dělat, co chtějí,“ konstatovala Nicole velkou pravdu a o pár desítek metrů dál, v řídící místnosti, si Fred zavýsknul. Konečně nahlas zaznělo to, o co celou dobu šlo.

* * *

„Takže pánové,“ řekl hned na to všem ostatním, „je to tady, oficiálně jsme ve fázi dva. Rogere, za pár minut začnou tvoje námluvy.“
„No jo, vypadá to tak,“ usmíval se Roger a ani mu nevadilo, že jeho námluvy začnou s důtkami v ruce.
Když sestoupili do sklepní místnosti, Gaby se strachy počurala a začala neartikulovaně kvílet. Všechny ostatní prosily jak o život.
„Prosím, už ne, už ne další výprask.“
„Nebo aspoň ne důtkama. Prosííím.“
„Uděláme všechno, co budete chtít, jen nás už tak strašně nebijte.“

Jako vždy, ani tentokrát se nedočkaly žádné verbální reakce. Pláty postele se zasunuly, tyče začaly zvedat nohy, dívky zvýšily intenzitu proseb, leč marně.

Něco však přeci jenom bylo jinak, protože když dopadla první rána, žádná z nich nezaječela tím ohlušujícím vysokofrekvenčním výkřikem, jako když dostávaly důtkami poprvé. Výkřik bolesti zazněl, to ano, ale byl takový umírněnější. Jako kdyby síla úderu byla menší.

A další rozdíl byl v tom, že už po deseti ranách byl najednou konec. Ono tedy i těch deset ran stačilo na to, aby se zadečky pěkně vybarvily a přibylo na každém deset nových jelit, nicméně psychická úleva, když se ukázalo, že je opravdu konec, byla pro dívky obrovská.