anál bičování bondáž cbt cudnost dominantní ženy dráždění elektro facesitting lízání milking odpírání orgasmu otrocký výcvik otroctví piercing submisivní muži výprasky
Nato mi Vlasta opět nasadila pás cudnosti. Po tom, co jsem právě zažil, to nebyl vůbec žádný problém. Můj penis byl tak ochablý, že jsem to snad ještě nikdy nezažil. Navléknutí plastové klícky proto nebyl vůbec žádný problém.
Byl jsem odpoután z gynekologického křesla a bylo mi řečeno, že budu mít odpočinkový den. Je totiž prý potřeba, abych se seznámil s domem, protože pro správné plnění mých povinností musím znát každý jeho kout. Byl jsem z toho dost překvapený, ale hlavně jsem měl radost a všem třem dámám jsem proto velmi uctivě poděkoval. Vlasta mi oznámila, že ji těší, že jsem tak slušný a umím děkovat, ale že i tak to bylo nepovolené promluvení a že za to budu potrestán.
Na to jsem dostal šok do svého penisu. Nebyl sice nijak extrémně silný, ale bolel dost nato, abych padl na kolena. V tu chvíli ke mně přistoupila Irena nastavila mi svou nohu a řekla: „Teď můžeš poděkovat, otroku!" Začal jsem tedy děkovat jak smyslů zbavený a mezi jednotlivými slovy jsem jí líbal její nohy. Gestem mi naznačila, že bych měl to samé učinit i ostatním dvěma ženám a tak jsem po kolenou přelezl nejprve k Vlastě a nakonec k Martině a oběma jim poděkoval a zlíbal jejich nohy. Evidentně byly spokojené, protože mi dovolily vstát a rozkázaly mi abych je následoval. Opět jsme vystoupali po několika schodištích a vrátili jsme se do obytné části domu. Byl neuvěřitelně rozlehlý a také krásný. Dámy evidentně nedostatkem netrpěly. Spíše bych řekl, že to bylo přesně naopak. Tady bylo na každém kroku vidět, že disponují neuvěřitelnými finančními přebytky. Všude kůže, dřevo, křišťál. Interiéry byly z velké většiny obloženy dřevem nebo mramorem. Snad v žádném pokoji nechyběl krb a nějaká kožešina mnohdy i exotického zvířete. V obývací hale (jinak se to skutečně nazvat nedá), která byla velká snad 150 metrů čtverečních a kde také stála ona lízací bedna, ve které jsem strávil předešlou noc, jsem si všiml dokonce kůže lva i s hlavou. Bylo to neuvěřitelné. Připadal jsem si jak na nějakém zámku o dvě stě let zpět. Prohlídkou jsem zjistil, že dům má dohromady 14 místností. Z toho byly 4 koupelny, tři ložnice a tři velké obývací místnosti, nebo spíš haly. Zbytek byly různé další místnosti jako pracovny, kuchyně a podobně. A pak samozřejmě ještě přišla na řadu ta část domu, která byla věnovaná speciálně tomu, co se bytostně týkalo mě. A to byly mučírny, cely, vyšetřovny a tak dále. To bylo vše situováno hluboko pod zemí a bylo předem jasné, že pokud bych se měl pokusit o útěk z tohoto domu hrůzy, může se mi to povést jedině v horních patrech. Na většině oken jsem si všiml mříží, takže ta jsem mohl rovnou vyloučit. Mříže nebyly jen ve vyšších patrech domu, ovšem to bych se zase zabil, protože dům měl dost vysoké stropy a jedno patro činilo více než pět metrů, takže skočit byť i jen z prvního patra by znamenalo zcela jistě těžké poranění, a to s notnou dávkou štěstí. Vylučovací metodou jsem se jasně dostal k jediné možnosti. Hlavní vstupní dveře domu. Jiný „východ" tu vlastně nebyl, jinudy nemám šanci utéci. Když celá prohlídka skončila, dámy mi oznámily, že teď mě nechají o samotě, abych si mohl dům projít bez jejich asistence a abych si jednotlivé místnosti lépe prohlédl a zapamatoval si, kde jsou. Zakázaly mi jen vstupovat do jejich ložnic, kam si prý jdou na chvíli lehnout. Vlasta ještě dodala: „Uvědom si, co máš na sobě. Pokud nás budeš rušit nebo budit, dostaneš výchovný šok, tak se chovej slušně. Když budeš chtít, můžeš si udělat i nějaké jídlo. Výjimečně si ho můžeš sníst tady v hale." Stáli jsme zrovna v té první hale, ve které jsem se ocitl hned po mém prvním vstupu do domu. Na to se všechny tři otočily a každá směřovala ke své ložnici. Díval jsem se na ně jak odcházejí a nevěřil vlastním očím. V hlavě se mi roztočila centrifuga myšlenek. Teď bych přece mohl utéct. Lepší příležitost nebudu mít. Musím to zkusit! Počkal jsem tedy, až zaklapnou poslední třetí dveře od třetí ložnice, a pomalu se začal blížit k hlavnímu vchodu. Vypadalo to naprosto dokonale. Když jsem se dotkl kliky, čekal jsem nějakou zradu, ale nic se nestalo. Zkusil jsem ji... bylo otevřeno!!!! Jsem volný!!! Udělal jsem krok a začal se usmívat. Povedlo se mi to. Jsem pry... v tu chvíli mě strašná bolest v rozkroku okamžitě složila, jak trefeného jelena. Válel jsem se v křečích na prahu domu. Byla to taková bolest, že mě doslova přibila k zemi. Nebyl jsem schopen naprosto ničeho. Dokonce jsem nemohl ani křičet. Nakonec jsem musel omdlít, protože když jsem znovu přišel k sobě, visel jsem hlavou dolu v mučírně, která byla hned za místností, ve které jsem trávil ty nádherné chvíle na elektrické posteli. Byla plná různých bicích nástrojů. Po všech stěnách vysely biče, důtky, plácačky a různé další věci všechny určené k trýznění těla otroka. Do mého zorného pole vstoupila Vlasta a oznámila mi, že testem jsem prošel úspěšně. Úspěšně? Chtělo se mi smát a brečet současně, ale radši jsem dělal mrtvého brouka. Já idiot jim takhle naletěl. Vlasta se na mě dívala vysloveně ďábelským pohledem a bylo evidentní, že jsem její očekávání naplnil do poslední tečky. Přišly i Irena a Martina. I ony se na mě dívaly se zalíbením. Každá měla v ruce svůj oblíbený bicí prostředek. Martina se ke mně naklonila: "Víš, co se mi na tom všem líbí nejvíc? Vy chlapi jste tak naivní jelita! Máma s babičkou pochybovaly o tom, že se chytíš, ale já jsem si byla jistá. Mám radost, že jsem vyhrála." V tu chvíli si opět vzala slovo Vlasta: „Tak hochu, protože jsme tě potřebovaly dostat do této situace, abychom ti předvedly náš arzenál v akci, už si asi pochopil, že prohlídka domu a náš následný odchod do ložnic byla past. Chytil ses a udělal jsi nám radost. Teď zažiješ výprask, jaký jsi ještě nezažil. Budeš řvát, brečet, možná se i pochčiješ. My si to každopádně užijeme a ty se naučíš další důležitou věc. Z tohoto domu nemůžeš odejít. Protože celý objekt je hlídaný elektronickým polem, které monitoruje na centimetr přesně, kde se pohybuješ díky tvému pásu cudnosti. Pokud vlezeš do prostoru, který je pro tebe uzavřený, stane se přesně to, co jsi zažil. Můžeme libovolně určit, do kterých míst budeš mít kdy přístup a do kterých ne. Můžeme nastavit, jak moc silný kde dostaneš šok. Můžeme tě zastavit v půlce kroku. Prostě s pásem jsi absolutně v naší moci. Tenhle test byl nutný, aby sis tuto informaci zafixoval do té své palice." Otočila se na své dvě společnice: "Začneme?" První na řadu šla Martina, protože vyhrála sázku s Irenou a Vlastou, které nevěřily, že jsem takový blbec a nachytám se. V té chvíli jsem ani nebyl vyděšený z toho, co mě čeká, jako naštvaný sám na sebe, jak moc jsem se ztrapnil, když jsem jim skočil na špek. Nicméně vyděšený z toho, co mě čeká, jsem být měl! Už první rána stála za to a předznamenala, co bude následovat v dalších chvílích. Kdybych nebyl tak dobře napnutý a připoutaný, zkroutil bych se jak uzlíček nervů. Moje nohy ale byly v rozporce která visela na kladce u stropu a ruce byly na další rozporce, která byla spojená s lanem ukotveným v podlaze. Prostě pohyb byl nemožný. Neměl jsem ale roubík a tak jsem si mohl vesele zařvat. A taky jsem řval. Martina měla v ruce sice „jen" rákosku, ale naprosto přesně věděla, jak s ní zacházet, aby rána byla co nejefektivnější a co nejbolestivější. Mířila přesně na střed mých půlek a trefila obě. Dokonale. V té chvíli jsem ještě netušil, že v té místnosti strávím celý den. A že s přestávkami na občerstvení mě budou dámy řezat dohromady skoro šest hodin. Bylo to naprosté peklo. Několikrát jsem se skutečně, tak jak předeslala Vlasta, počůral bolestí. Martina vedla každou další ránu těsně vedle té druhé a jen během prvního výprasku od ní jsem měl prdel rozšlehanou jak mleté maso připravené na pečení karbanátků. Když Martina se svou show skončila, obě zbylé dámy uznale kývaly hlavami. Já myslel, že mi zadek uhoří. Kupodivu ale ze mně netekla žádná krev. To se mělo ale velmi brzy změnit. Další totiž nastoupila Vlasta, která si vzala na pomoc dlouhý bič. Stoupla si asi dva metry ode mne a namísto zezadu na to šla zpředu. Všechny rány vedla shora směrem do mého rozkroku. Konec biče se mi tak téměř pokaždé přesně rozplácl o penis, na kterém jsem v tu chvíli neměl pás cudnosti, o koule a nakonec se jeho špička štiplavě zakousla do řitního otvoru. Ani nevím co bylo horší. Nějak to nešlo rozlišit. Každá rána mě málem poslala do bezvědomí. Upřímně jsem v to doufal, ale omdlít se mi prostě nepovedlo. Dámy moc dobře věděly, jak bít, aby to hodně bolelo, ale aby to nezranilo nijak nevratně. Když přede mně předstoupila Irena, uviděl jsem v její ruce koženou plácačku. Napadlo mě, že to bude mnohem lepší než předešlé dva výprasky. Ach, jak hluboce jsem se spletl. Irena sice začala zlehka. Dala mi pár ran přes prsa. Pár přes zadek. Pak se ale začala se železnou přesností a pravidelností věnovat jen mým koulím. A to bylo vysloveně záživné. Každá další rána mi koulemi zašejkovala jako bych je měl v nějakém šíleném mixéru nebo tlouku na obilí. Pokaždé můj pytel vyletěl směrem dopředu nad můj penis a pak se zase vrátil zpět. Dámy se evidentně dobře bavily, protože ty, které zrovna nebyly na řadě, seděly u konferenčního stolku v křeslech, což bylo součástí výbavy mučírny, popíjely víno a smály se jak smyslů zbavené. Několikrát jsem dostal napít. Ovšem ne vodu, ale jejich moč. I to se jak mi bylo oznámeno mělo na zbytek mého příjemného života v tomto hnízdě neřesti, stát běžnou věcí.